Výběr školky

Už se mi párkrát stalo, že na mě byl vznesen dotaz: „Kači, jak mám vybrat školku?“ Snažila jsem se pak  při odpovědi jen vycházet z vlastní pedagogické praxe a zkušenosti. Protože nejsem žádný expert.  Sama jsem tento výběr školky řešila poprvé až teď před rokem a zeptala jsem se podobně na pár místech, ale stejně je ve finále rozhodnutí a zodpovědnost za něj, jen a jen na rodičích. Pak je tedy otázkou, zda má smysl psát a číst dál, že?  Ale třeba se v následujících řádcích někdo najde, inspiruje, objeví vodítko… Uvidíme. 🙂

Výběr školky – průzkum terénu

Po roce a půl „doma“ mě poprvé napadla myšlenka, zda už by dcera neměla jít do školky ve dvou a  ne až ve třech letech, a já se vracet v září do práce. Ta krátkodobá myšlenka mě ale po zimě s přicházejícím jarem velmi rychle opustila, a nadšeně jsme si zase dál užívaly krás a zážitků každého dne, objevů a pokroků, a velkých rozhovorů s malou slečnou. 🙂 A vlastně ten poslední rok jsme pak prožily snad ještě o to intenzivněji, když to bylo s vědomím onoho faktu, že „je to poslední rok.“

Neměnila bych ani jeden den z oněch tří společných let, které patřily především, a hlavně nám. Nechci tím upírat nic úžasnému tatínkovi, milujícím babičkám a dědovi, skvělým tetám a kamarádkám – těm malým i velkým, ale je to tak, že tato nádherná doba 3 let byla a zůstává z velké částí hlavně NAŠE.  A jsem za ten čas nesmírně vděčná a ráda. S jistotou vím, že jsem z tohoto období „vyždímala“ zcela záměrně, nadšeně a naplno, každou minutu… Byla (a stále) jsem šťastnou a spokojenou mámou se zdravým a nadšeným dítětem. A o to více mě „strašilo“, že se blíží doba, kdy budu muset dceru „zapsat do nějaké“ školky. A to už nebudu vědět o všem, co dělá, co zažila, co jedla, co se jí podařilo, čemu se smála, co ji zranilo a trápilo, co se naučila. A že, i dle slov dětské lékařky při pravidelné prohlídce: „… se teď budeme vídat častěji, když začne chodit malá do školky, to bude pořád nemocná.“ … Hmmmm, tak to jsou mi tedy skutečně vyhlídky, říkala jsem si s hrůzou! 🙁 A hned mi proletěly hlavou myšlenky na skutečně často marodící děti školkového věku v okolí. Takže co nás tedy čeká?

Co? Nevíme. Ony ty vyhlídky se totiž v loňském lednu změnily ještě i novou skutečností, že jsem se dozvěděla, že se od září nemám kde pracovně vrátit. Takže jsem vedle nejistého umístění dcery do „nějaké školky“, měla i nejisté to umístění své. Průběžně jsem tedy řešila hledání nabídky práce a zároveň vybírala a řešila školku… Některá místa měla i tu svou školku, ale… Tak jak jsem tedy při hledání a výběru školky postupovala já?

Co jsem zvažovala?

• státní x soukromou?
• sídlištní x okrajovou?
• klasickou x alternativní?
• homogenní x heterogenní skupinu dětí?
• blízkou x vzdálenější?
• jaké je prostředí a vybavení?
• jaké je zaměření?
• musí už mít angličtinu?
• jak se mi „líbí“?
• jakou mají zahradu?
• jaký je personál?
• jaké jsou reference?
• jaké jsou závěry inspekce?

Věděla jsem, že mám od našeho sídlištního domu na každou stranu  hned několik školek. Konkrétně na maximálně desetiminutové dojití celkem 6 školek. Opravdu, nepřeháním. 🙂 Alespoň v tomto směru, máme strategicky „výhodně“ umístěný panelák. 🙂 Školky jsou většinou podobně architektonicky pavilónově vystavěné v devadesátých letech.  Čtyři z nich jsem znala z dřívějších návštěv se školními dětmi, když jsme tam byli hrát divadlo. V té době (před sedmi lety) jsem vyhodnotila, že se vybavení sídlištních státních školek asi moc neliší – nejen výstavbou, ale ani vybavení, které většinou respektuje stanovené normy a mají asi i podobné finanční možnosti. Ale v čem se asi vždy lišit budou – a platí to, myslím si, vždy a všude – v lidech. Vše je totiž vždy právě o nich, o nás.

Takže blízké školky jsem si říkala, že budou asi až „poslední“ možností, a asi se moc lišit nebudou. O každé jsem z okolí navíc něco věděla – dobrého i zlého – a neměla jsem zrovna onu blízkost jako hlavní kritérium volby. Naopak. Nevěděla jsem, kde budu pracovat, odkud budu chodit dceru vyzvedávat. Nespoléhala jsem ani na to, že by to mělo být blízko babiček. Je to přece naše dítě a my dva – rodiče – musíme zvládnout zkoordinovat školku a svou práci.

Co od školky očekávám?

Z pedagogické praxe, i každodenního života a vlivu okolí, už jsem tak trochu tušila, co od školky očekávám. Ano, jen já, protože v tomto mi manžel hned na počátku „hledání“ řekl: „To asi vybereš stejně ty, ne? Já tomu nerozumím a ty víš, co chceš,“ OK,  takže jsem si musela říct, co vlastně chci?

• bezpečí dětí
• respekt a rozvoj našeho dítěte
• osobní přístup k dítěti i k nám rodičům
• informovanost

Více jsem v první fázi neřešila. Nešlo mi o vzdálenost, nešlo mi primárně o zaměření, ani o výši školného, a neřešila jsem ani nabídku odpoledních kroužků. Věděla jsem, že nechci lesní školku, ale ani takovou, kde je jen malá zahrada nebo na ní nejsou vzrostlé stromy – z oken jsem totiž často viděla, jak pak učitelky musí vytahovat slunečníky, aby stín tvořily. Nechtěla jsem mít dítě „pod okny“ a vědět o všem, a chodit jinudy, abych neviděla za plot. 🙂 A nemyslím si, že musí být dcera ve školce s dětmi z domu, aby měla kamarády… navíc, když se chceme stěhovat. :-)V průběhu mateřské a souhrou různých okolností a náhod jsem navštívila 5 soukromých školek. Jako dříve ve státních, tak i tady jsem našla vždy něco, co ano, ale i něco, co ne. Takže tady mám odpověď – ani soukromá zaplacená není zárukou spokojenosti a komfortu. Může být, ale nemusí.

Školka se smíšenými třídami

Máme dceru, která zcela přirozeně a intuitivně tíhne k tomu, že vyhledává společnost „větších kamarádek“. A to pro mě bylo asi hlavním rozhodujícím faktorem – chtěla jsem školku se smíšenými třídami. Na to mi sice zase někteří řekli: „A co šikana? A naučí se všechno – i ty nehezké a sprosté věci dříve…“. To pro mě ale nebyl argument a věděla jsem, že prostředí stejně starých dětí, ovšem na různé úrovni, by naši dceru nemuselo nikam moc posouvat a věřím jí i tomu, že si ve skupině najde „tu správnou inspiraci“ a vzor. 🙂

Takže jsem přistoupila k vyhledání informací. Do teď jsem si totiž vystačila s vlastním přehledem, koukáním kolem sebe a nasloucháním – ať už školním či kamarádským maminkám. Ale teď už jsem si k tomu „musela sednout“ a hledala  jsem – třídy smíšené. Tak jsem pročítala weby, kde jsem si navíc všímala: velikosti budovy a zahrady, počtu tříd a dětí, zaměření a akcí – nafocených i popsaných. A pokud to bylo k dispozici, četla jsem ŠVP a hledala jsem i závěry inspekce. Vím, trochu šťoural, ale jo, četla jsem je a pak i některé pro srovnání zpětně, a ty mi potvrdily pak často i to, co jsem si o těch „zavržených“ myslela. Intuice nezklamala. 🙂

Státní vs. soukromá školka

Dcera se do školky těšila. A na dotaz na co, tak to bylo: „na kamarády a na nástroje“. Takže jsem vedle heterogenní skupiny, velikosti tříd, zahrady a akcí, řešila i nástroje. 🙂 A našla jsem. 🙂 Nakonec jsem vybrala dvě školky – jednu soukromou a jednu státní. A ve finále se to sešlo tak, že bychom i obě měli po cestě do práce – já nebo manžel. Do obou jsem se šla podívat – mimo den otevřených dveří, prostě ve chvíli, kdy jsem měla hlídání a zkusila jsem tam zaklepat. Riskujete v tu chvíli sice možnost, že se s vámi nikdo nebude chtít bavit, ale asi uvidíte běžnější „cvrkot“, než během DOD, kdy se s pohybem návštěv asi počítá, a více či méně to běžný chod školky nějakým způsobem ovlivní. V obou zařízeních jsem se setkala s velmi milým a vstřícným přístupem. 🙂

Po třech měsících řešení „školkové otázky“, jsme čekali na zápis do státní školky. To mě trošku překvapilo, protože, ač byl s dítětem, byl formální – administrativní bez „zkoušení dítěte“, což s odstupem času chápu. Ovšem doma a v telefonu byla dcera v rozpacích nad otázkou babiček a známých: „A co jsi zazpívala? A na co se tě paní učitelka ptala?“ Mohla by říct: „Nic a na nic!“, ale to nikomu neodpověděla, ač taková byla skutečnost. 🙂 Pravda, to, jak probíhá školkový zápis jsem nikdy dříve neřešila, neptala jsem se. Takže na dalším školení pro holky učitelky z MŠ, se asi zeptám. Sice pozdě, ale už budu alespoň vědět, jak to chodí i jinde. Znám totiž z více stran jen ten průběh zápisů do 1. třídy ZŠ.

Před a po formálním zápise v ředitelně jsme si s dcerou mohly pohrát v herně a od té chvíle se dcera těšila do školky na: „domeček pro panenky a na domeček pro broučky na zahradě“. Líbilo se jí tam a mě se moc ulevilo a o to s větší nervozitou jsem očekávala informaci o přijetí, které, jak mi bylo z několika stran řečeno, nebylo samozřejmostí. V tu chvíli mě ještě více  znervózněla informace v nedalekém květinářství, kde jsem potkala spolužačku z gymplu, která mi řekla, že: „Jde o super školku, měla jsem tam dvě děti, ale  je problém, se tam dostat. A ty tady ani nebydlíš?“  A tak jsem vnitřně ještě více znervózněla, že jsem už vzala dceru „někde“, kde se možná nedostane… a v tu chvíli jsem si připadala jako ve scéně z filmu „Kdopak to mluví“, kde těhotné maminky na písku řešily, kam své nenarozené dítě zapíšou do přípravného batolecího kurzu, aby mu nezkazily život, a aby se dostalo na správnou vysokou… Uaaa, v pubertě mi tato scéna připadala neskutečně trhlá a teď jsem si připadala „jako ty mámy s tím otazníkem  – a co když nás nevezmou?“.

Měla jsem sice záložní plán, ale … Uffff, ve vlaku při cestě z Prahy do Ostravy manžel na webu školky našel naše evidenční číslo a vedle něj – přijato. Takže první zodpovědný úkol ve vzdělávání naší dcery, mimo rodinu, splněn. 🙂

Takže máme dceru ve státní školce, kde si musela 14 dní zvykat trošku i se slzičkami na to, že tam bude „sama“, ale od první chvíle tam  byla spokojená a má velké kamarádky. Ve školce jsou jen dvě třídy a velká zahrada. Máme čip na otevření budovy. Holkám učitelkám se od prvního setkání  tyká a rodičům taky. To pro mě byla v první moment na předprázdninové schůzce „lehce šokující informace“ , ale během září mí přišlo tykání už přirozené a asi i toto gesto posílilo důvěru v konkrétně tuto instituci. Chodím zde na večerní lekce bubnování pro rodiče. Ty vede bezva příjemná a lidsky mi blízká paní ředitelka, jejíž nadšení a energie prochází vstřícnou a z části i alternativní atmosférou celé školky. Líbí se mi, že mi od ní přiletěla fotka do mobilu, kde dceru zvěčnila: „Jak krmí panenku z prsíčka.“ Manžel byl osloven, zda opraví tiskárnu v ředitelně, když během prvních dní seděl s notebookem v herně mezi dalšími rodiči „nováčků“. Na červnové schůzce jsem dceři mohla sama zvolit obrázkovou značku – takže máme Jahůdku ve Sluníčkové třídě. 🙂 A má obava z bacilů? Klepu, možná i ty značky „nás chrání“, ale prošla prvními 4 měsíci bez jediné absence a nemoci. Snad to tímto nezakřiknu. Dcera je nadšenec a smíšek a myslím, že i tím, že je jí ve školce dobře, že ví, kdy a kdo pro ni přijde, není ve strachu a stresu, zpívá a může si hrát, kreslit a vařit v kuchyňce, tak je to dál naše zdravé, spokojené a veselé nejen školkové SLUNÍČKO.

Výběr školky není lehká záležitost, ale všechno jde když se chce

Na závěr tedy… není lehké vybrat školku (a do budoucna nebude lehké vybrat ani školu). Je dobré si na to dát čas a nepodlehnout „první nejjednodušší“ možnosti, ale ani první cizí zkušenosti. Co vyhovuje či naopak nevyhovuje někomu jinému, nemusí být rozhodující pro vás.  Je důležité vědět, co a za jakých podmínek chcete, a můžete, pro své dítě dostat. A když už si vyberete, myslím, že je důležité těm lidem věřit… A aniž bych tak při počátku psaní tohoto textu smýšlela – vracíme se k tomu, čím jsem začala, že je vše o nás, o lidech. V podstatě z druhé strany – ve škole asi taky čekám totéž, že se mi ze strany dětí, rodičů a vedení – důvěřuje. A vím, že mít něčí důvěru i nějaký čas trvá a je to velký závazek, a proto ji nechci ani zklamat, natož ztratit a ohrozit. A to, že se s důvěrou můžu na mnou zvolenou školku spolehnout, je pro mě velmi cenné, k nezaplacení… a to mám teď skutečně štěstí, že za to neplatím. A když vím, že naše dítě je v pohodě a v bezpečí, můžu být v pohodě i já – doma i v práci a můžu se tak věnovat i jiným dětem.